Historie zavádění jednotné měny v EU

7. února 1992: Podpis Maastrichtské smlouvy

V prosinci 1991 byla v Maastrichtu schválena Smlouva o Evropské unii a o hospodářské a měnové unii (HMU). Byla podepsána v únoru 1992 a vstoupila v platnost v listopadu 1993. Uvádělo se v ní, že národní měny budou nahrazeny jednotnou evropskou měnou, pokud dotyčné země splní řadu ekonomických podmínek. Nejdůležitějším „maastrichtským kritériem“ je to, že rozpočet země nesmí dlouhodobě překročit 3 % jejího hrubého domácího produktu (HDP). Kromě toho nesmí být veřejný dluh vyšší než 60 % HDP a ceny, úrokové sazby a směnné kurzy musejí být dlouhodobě stabilní.

Leden 1994: Zřízení Evropského měnového institutu
Byl zřízen Evropský měnový institut (EMI) a zavedeny nové postupy pro sledování hospodářství zemí EU a podporu jejich vzájemné konvergence.
Červen 1997: Pakt o stabilitě a růstu

Evropská rada na zasedání v Amsterodamu přijala „Pakt o stabilitě a růstu“ a nový mechanismus směnných kurzů (nový Evropský měnový systém), který měl zajistit stabilní směnné kurzy mezi eurem a zeměmi EU, které se nestaly částí eurozóny. Kromě toho schválila „evropskou“ stranu euromincí.

Květen 1998: Jedenáct zemí splnilo požadavky na zavedení eura

Na zasedání v Bruselu ve dnech 1. až 3. května 1998 političtí představitelé Unie rozhodli, že požadavky na členství v eurozóně splňuje 11 zemí EU. Zároveň oznámili konečné směnné kurzy mezi měnami těchto zemí.

1. ledna 1999: Vznik eura

1. ledna 1999 zaniklo 11 měn států eurozóny a bylo nahrazeno eurem, které se tak stalo společnou měnou Belgie, Finska, Francie, Irska, Itálie, Lucemburska, Německa, Nizozemska, Portugalska, Rakouska, a Španělska. (Řecko se připojilo 1. ledna 2001.) Funkce EMI převzala Evropská centrální banka a začala odpovídat za měnovou politiku definovanou a uplatňovanou v eurech. Směnné operace v euru začaly 4. ledna 1999 se sazbou 1 euro za 1,18 amerického dolaru. Začalo tak přechodné období, které trvalo až do 31. prosince 2001.

1. ledna 2002: Zavedení bankovek a mincí eura

1. ledna 2002 byly uvedeny do oběhu mince a bankovky eura. Zároveň začaly být z oběhu stahovány bankovky a mince národních měn. Toto období skončilo 28. února 2002 a po tomto datu se euro stalo v zemích eurozóny jediným zákonným platidlem.

Členem eurozóny je 19 zemí Evropské unie: Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Eurem ale neplatí jen země evropského kontinentu. Platidlo je zavedeno jako oficiální měna také ve Francouzské Guyaně, Guadeloupe, Martiniku, Réuninou, Mayotte, Svatém Martinovi, Azorách, na Madeiře a Kanárských ostrovech. Na základě dohod s Evropskou unií používá euro jako svou měnu také Monako, San Marino, Vatikán a Andorra. Jednostranně bez dohod s EU zavedly euro jako svoji měnu Černá Hora a Kosovo a také na britských vojenských základnách Akrotiri a Dhekelia na Kypru.

Česká republika a eurozóna

Členství České republiky v Evropské unii mimo jiné znamená i závazek přijmout jednotnou evropskou měnu. Vstup ČR do eurozóny je podmíněn splněním legislativních požadavků, především však tzv. maastrichtských kritérií, tedy: cenové stability, stavu veřejných financí, konvergence úrokových sazeb a konvergence směnného kurzu včetně účasti v mechanismu směnných kurzů ERM II.

Z každoročně publikovaného dokumentu Ministerstvem financí (MF) a Českou národní bankou (ČNB) Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou vyplývá, že ČR dosud neupravila potřebným způsoben své příslušné právní předpisy, které tak „nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému.“ Většinu maastrichtských kritérií však ČR dlouhodobě plní a v horizontu prognózy je plnit nadále bude. Výjimkou je pouze kritérium účasti v mechanismu ERM II, které je otázkou primárně politického rozhodnutí.

Pro splnění kritéria je nezbytné, aby se při zapojení do ERM II pohyb kurzu koruny vůči euru držel v rámci stanoveného fluktuačního pásma po dobu minimálně dvou let před vyhodnocením připravenosti na přijetí eura. Jak ukazuje obrázek č. 1, ČR tedy může přejít na euro nejdříve za zhruba 3 - 4 roky od uskutečnění politického rozhodnutí o datu přijetí eura.

Výhody, nevýhody, příležitosti a rizika vstupu do eurozóny

Dlouhodobě identifikované výhody Dlouhodobě identifikované nevýhody Příležitosti nové strategické situace v případě přijetí eura Rizika nové strategické situace v případě přijetí eura Příležitosti nové strategické situace v případě uchování statusu nečlenského státu  Rizika nové strategické situace v případě uchování statusu nečlenského státu

Dlouhodobě identifikované výhody

  • Úspora na transakčních nákladech
  • Eliminace kurzového rizika
  • Politický signál: permanentní, nezvratné zakotvení ČR v EU
  • Související vyšší atraktivita pro investory
  • Využívání jako domácího platidla globální rezervní měny (tj. neomezený přístup k „tvrdé měně“)
  • Možnost spolupodílet se na utváření měnové politiky ECB
  • Transparentnost při porovnávání cen a mezd může podpořit mzdovou konvergenci skrze vyjednávání na trhu práce

Dlouhodobě identifikované nevýhody

  • Náklady na přechod na jiné zákonné platidlo
  • Možný související růst cenové hladiny zvláště v maloobchodě
  • Ztráta autonomní měnové politiky
  • Ztráta kurzového kanálu konvergence, tj. možnosti konvergence mezd aj. prostřednictvím apreciace kurzu koruny vůči euru

Příležitosti nové strategické situace v případě přijetí eura

  • Zajištění pozice ČR v jádru evropské integrace
  • Možnost podílet se na rozhodování o všech otázkách
  • Možnost podílet se na formování právě probíhající hlubší integraci eurozóny
  • V případě otřesů finančního sektoru možnost čerpat ze záchranných a stabilizačních mechanismů
  • V případě zřízení vlastní finanční kapacity eurozóny možnost využívat podporu z této kapacity

Rizika nové strategické situace v případě přijetí eura

  • Nesouhlasný postoj větší části veřejnosti
  • Nové závazky (včetně finančních) vyplývající z členství v bankovní unii, ESM
  • Specifické náklady bankovního sektoru související s režimem bankovní unie
  • Oslabení možnosti dohledu ČNB na tuzemský finanční sektor
  • Finální podoba integrovanější eurozóny ještě není známa (pravidla bankovní unie, možné budoucí závazky dohodnuté v návaznosti na sociální pilíř atd.)
  • V případě zřízení vlastní finanční kapacity eurozóny podílení se na zajištění zdrojů pro tuto kapacitu

Příležitosti nové strategické situace v případě uchování statusu nečlenského státu 

  • Silnější motivace zbývajících států EU neplatících eurem více se koordinovat a spolupracovat

Rizika nové strategické situace v případě uchování statusu nečlenského státu

  • Riziko posunu ČR do pozice politického a hospodářského satelitu eurozóny – hospodářsky závislého na eurozóně, ale bez možnosti podílet se na rozhodování
  • Větší prostor pro zpochybňování členství ČR v EU jako takové
  • Související riziko negativního dopadu na mezinárodní prestiž ČR a atraktivitu pro investice
  • Snížení alokace prostředků kohezní politiky pro ČR; oslabení vlivu ČR na definování cílů a parametrů kohezní politiky
  • Návazné riziko oslabení hospodářské konvergence ČR k eurozóně
  • V případě pozdějšího rozhodnutí o vstupu do více integrované eurozóny nutnost splnit řadu dalších podmínek, bez možnosti podílet se na utváření těchto podmínek