Evropská unie je reakcí na historickou zkušenost obou světových válek. Neboť každý pokus o ustanovení rovnováhy sil v Evropě skončil katastrofální nerovnováhou, která přinesla spousty hrůzy a obětí. Je založena na usmíření tradičních nepřátel a  překonání tradiční nerovnováhy sil. Evropa se dokázala integrovat i přes historické nenávisti.
O Evropské unii se nediskutuje lehko, neboť je velmi zvláštní a originální politickou konstrukcí a těžko se popisuje běžnými politickými termíny. Evropská unie má svou Evropskou komisi, která vypadá jako vláda, ale nemá exekutivní pravomoc. Tedy vládou de facto není. Má Evropský parlament, který však není parlament v pravém slova smyslu, neboť má omezené legislativní pravomoci. Rovněž má Evropskou radu, která by ve federálním systému byla druhou komorou parlamentu, ale v evropském systému jí není.
Chybějí-li nám správné pojmy, nemůžeme Evropskou unii jakožto politickou konstrukci a politický projekt běžným způsobem pochopit. Proto je třeba se zabývat proměnami Evropské unie v historickém a politickém kontextu, který může osvětlit, jakým způsobem se ke stávajícímu uspořádání dospělo.
Unie nespadla z nebe
Evropská unie byla reakcí na katastrofy první a druhé světové války. Evropa během těchto událostí jakožto subjekt dějin zanikla a přestal existovat. Byla osvobozena spojeneckými armádami Spojených států a Sovětského svazu. Veškeré její další strategické rozhodování bylo od té doby řízeno nejen tradiční dynamikou evropských zemí. Nyní musela počítat s mnohem silnějšími neevropskými vlivy. Její budoucnost se dostala do vleku dynamiky konfliktu dvou nejsilnějších světových mocností. Evropská unie tedy vznikala v okamžiku, kdy Evropa jako nositelka civilizace a politického pohybu přestala hrát významnou roli.
Byť Evropská unie vznikla až po druhé světové válce, nesla v sobě značné dědictví první velké války a meziválečného společensko-politického systému. Základní a určující ideou evropské konstrukce je totiž evropský mír a stabilita v Evropě. Stabilita mezi státy, kterou nelze zajistit mezivládně, a mír, jehož nelze dosáhnout prostou rovnováhou sil. Konstrukce Evropské unie stojí na myšlence, že mír lze nastolit pouze tehdy, opustíme-li „reálpolitiku“, opustíme-li koncepci rovnováhy sil a vytvoříme systém sdílené suverenity.
Poznání, že reálpolitická řešení nejsou s to stabilizovat Evropu, vychází z versailleského systému. Neboť tento systém se po první světové válce zrodil z představy, že je možné zajistit mír v Evropě prostřednictvím rovnováhy sil, která bude definována Versailleskou mírovou smlouvou. O slabinách versailleského systému všichni podvědomě věděli, nebo je alespoň tušili. Německo bylo zkrátka příliš silné, aby nemělo tendenci dominovat v tehdejší  rovnováze sil. Proto je bylo třeba oslabit, což se ukázalo jako nemožné a ve svém důsledku vedlo k další katastrofě. Německo se vcelku pochopitelně nehodlalo s novým postavením smířit a chtělo si vydobýt pozici, která mu civilizačně náležela. Navíc celý systém trpěl řadou dalších nedůsledností vycházejících z logiky rovnováhy sil. Velká Británie si byla vědoma prostoru, který přinese oslabení Německa pro mocenský vzestup Francie. A pokoušela se o nové vyvažování, jež přispělo k nové  katastrofální nerovnováze.
První světová válka
Výraznou inspirací pro konstrukci Evropské unie byl Výbor pro lodní tonáž (Allied Maritime Transport Council), jenž se zrodil na konci první světové války a byl předobrazem evropských institucí.
Válku mezi lety 1914 a 1918 totiž nevedly na jedné straně sjednocené armády a sjednocená politická vedení dohodových států Francii, Velké Británie a Ruska a na druhé straně centrálních mocností. Ačkoli první světová válka probíhala ve stejném čase a na stejném území, byla ve skutečnosti sérií několika paralelních válek s částečnou koordinací nasazených sil. Obdobně vypadala situace na moři. V oceánech operovaly samostatné flotily a samostatná loďstva, která nebyla koordinovaná ani společně spravovaná.
Důsledkem byla značná neefektivita vedení války a velmi těžká spolupráce dohodových mocností. A jelikož první světová válka byla válkou zdrojů (jako ostatně všechny války nejpozději od 18. století, kdy velký rakouský válečník Evžen Savojský odpověděl na otázku svého císaře, co potřebuje k válce: peníze, peníze a peníze), mohl zvítězit pouze ten, kdo byl schopen mobilizovat efektivněji větší množství zdrojů. Ačkoli Trojspolek neměl dobrý přístup k moři, což hrálo v jeho neprospěch, neboť právě skrz ně bylo možné získat potřebné zdroje, jeho prohra nebyla zdaleka předem jasná.
Nekoordinované samostatné dohodové obchodní flotily nebyly s to zajistit řádné zásobování válečných operací. V průběhu roku 1917 začaly Dohodě docházet síly a měla zásoby pro vedení války na pouhé dva až tři dny dopředu. Nebyla schopna svá loďstva  stávajícími metodami  lépe zorganizovat.
A právě v této chvíli se zrodil zmiňovaný Výbor pro lodní tonáž . Došlo ke spojení obchodního loďstva Francie, Velké Británie a Itálie. Výbor nesměl přijímat ani vyžadovat instrukce od národních vlád a měl zadáno organizovat lodní tonáž ve prospěch válečného vítězství Dohody. Což znamená, že i kdyby britští vojáci trpěli hladem, stejně se na britské lodi pošle proviant Francouzům do Brestu, protože se chystají k ofenzívě. Výbor pro lodní tonáž nakupoval ve velkém v Kanadě a Austrálii, zabraňoval tedy vyhánění cen prostřednictvím konkurence. V posledku to byl právě tento výbor, který zvrátil zásobovací  situaci ve prospěch Dohody.
Inspirátorem vzniku Výboru pro lodní tonáž byl Jean Monnet. A právě fungování výboru prokázalo, že komunitární systém je daleko účinnější než systém prosté kooperace. Lodě by totiž nakonec pluly stejně podle národních preferencí nikoliv podle potřeb společného úsilí.
Další podstatnou zkušeností, vyplývající z první světové války, byl vznik Společnosti národů. Ačkoli dnes na Společnost národů nahlížíme s určitým despektem a často ji hodnotíme jako neúspěšnou, byla ve skutečnosti ve své zakladatelské fázi mimořádně úspěšná.
Společnost národů pomáhala uspořádat poválečnou Evropu, a to nebyl snadný úkol: Vznikaly nové státy. Jejich měny se hroutily. Probíhaly velké migrační pohyby. Vypukla epidemie španělské chřipky, která zabila 20 milionů lidí, což je více, než zemřelo během samotné války. Tohle všechno dokázala Společnost národů pomoci  zvládnout, ale jen do té doby, dokud byla situace urgentní: Když bylo třeba zastavit hroucení měny v Rumunsku, protože by to znovu rozmetalo celou Evropu, tak to bylo možné. Podařilo se vytvořit zdravotnickou organizaci, která měla bojovat s tuberkulózou, podvýživou, španělskou chřipkou . Ale jakmile nastoupila poválečná konjunktura a Evropa se stabilizovala, ukázalo se, že mezivládní princip vázne. Jednotlivé státy znovu začaly soutěžit o dominanci na starém kontinentu.
Celá řada politiků, která byla politicky aktivní po druhé světové válce, zažila rozpad funkčnosti mezivládní organizace. To byla důležitá zkušenost pro vznik Evropské unie.
Druhá světová válka
S koncem druhé světové války se na obzoru vynořila studená válka, která kdykoliv mohla přejít ve válku horkou a evropští státníci přemýšleli, jak s touto novou situací naložit. Jak ubránit poválečnou Evropu před případným úderem Rudé armády, není-li k dispozici čtyřicet německých divizí a obranný perimetr leží na Rýně, a nikoliv na Šumavě. Všem bylo zřejmé, že to půjde těžko.
Právě zde je možné nalézt jeden z důvodů poválečné stabilizace Evropy. Idealismus se mísil s reálpolitickou úvahou, neboť právě vypukla válka v Koreji a nikdo nevěděl, jestli se vzápětí nerozhoří další na starém kontinentu. Je všeobecně dobře známo, že  generál MacArthur[1] tenkrát navrhoval, aby Spojené státy zaútočily na Čínu atomovou bombou. Celý svět v podstatě další ozbrojený konflikt předpokládal.
V tomto okamžiku přichází Schuman[2] se svou deklarací, v níž navrhuje vytvoření společné unie uhlí a ocelí. Unie založené na principu sdílené suverenity, nikoliv  na mezivládním principu, který propříště vyloučí jakoukoliv válku v Evropě. Tedy, řečeno jeho slovy , že se válka stane nejen nemyslitelnou, ale i reálně nemožnou.
Součástí jeho úvahy navíc bylo, že se Evropa bude sjednocovat společně s Německem, nikoliv proti němu. Adenauer na Schumanův plán bez váhání přistoupil a celá věc se dala do pohybu. Adenauer ale prakticky neměl jinou možnost, protože Německo bylo ekonomicky a morálně na samotném dně.
Nikdo totiž nechtěl opakovat chyby z konce první světové války. Když císařská armáda ustupovala k německým hranicím (tzv. zkracovala frontu), aplikovala politiku spálené země. Zničila prakticky veškeré francouzské uhelné doly, množství železáren a velkou část tamějšího zemědělství. Po válce přišly mrazivé zimy a francouzské obyvatelstvo trpělo. Vláda rozhodla, že si jednoduše vezme uhlí z německých dolů, a obsadila Sársko. Nasadila tam koloniální jednotky ze Senegalu, které budily mimořádný odpor německého obyvatelstva. Jeho reakcí byla pasivní resistence, která posílila inflační tendence, a nakonec inflace rozmetala celé Německo. Pauperizovala německou střední třídu což otevřelo dveře k německému nacismu.Poučení tedy znělo, že mezivládně a mocensky nelze nastolit dlouhodobý mír.
Naopak Schumanova idea uhlí a oceli stála na předpokladu společné správy hospodářských potenciálů za účelem poválečné rekonstrukce. I proto si Francouzi tentokrát pro uhlí znovu nedošli. A v Německu, které mělo silnější hospodářství, se nepokračovalo v kartelových systémech. Uhlí tehdy bylo základní energetickou a průmyslovou surovinou a ocel zase základní konstrukční surovinou pro mírovou i válečnou výstavbu. Skrze společnou správu si nikdo nemohl vůči druhým vytvářet konkurenční a mocenskou převahu. Právě tahle myšlenka zajistila Evropě mír.
Z Evropy se zrozením Evropského společenství uhlí a oceli vytratilo mocenské a kulturní centrum. Od věků přítomný „Řím“ se jednoduše rozplynul. Neboť právě na neexistenci jednoho mocenského bodu je celá koncepce sjednocené Evropy postavená. Nikdy již neměla vzniknout oblast, která bude mít výraznou převahu nad jinými. Pokud by ji totiž získala, znovu by došlo k uplatňování síly a realizování dominance.
Jako příklad politiky Evropy bez „Říma“ lze uvést sjednocení Německa, které samozřejmě znamenalo zvýšení jeho hospodářského a ekonomického potenciálu. Proto se jednou z podmínek sjednocení stal vznik společné evropské měny. Neboť znovusjednocené Německo se svou silnou spolkovou markou by mohlo hrát dominantní roli v Evropě. A Němci se této moci spojené s národní měnou vzdali. Marku totiž bylo možné – na rozdíl od české koruny ,která je na to příliš malá – používat k reálné hospodářské politice. Implicitní nárůst vlivu jedné z oblastí byl vyvážen posílením komunitárního principu, protože se měnová politika odňala národním státům a přešla do společné měnové politiky eurozony .
Poválečné uspořádání Evropy
Politickým cílem koncepce evropské poválečné integrace bylo zachování míru a hospodářská obnova. Ekonomický cíl nebyl prioritní. Na prvním místě stály mír a stabilita. A otevřená společnost, která se v průběhu času zrodila, je v podstatě pokusem překonat nacionalismus prostřednictvím liberální ekonomiky a hospodářské integrace.
Ačkoli se již před první válkou vyzývalo k proletářskému internacionalismu, starý nacionalismus nezmizel. Dělníci v uniformách do sebe navzájem stříleli a sociální demokraté hlasovali pro válečné úvěry. Dnes se naopak zdá, že metoda, kterou zvolili otcové zakladatelé, relativně funguje. Od počátku si představovali Evropu jako federální stát. Zejména Monnet naprosto jasně říkal, že Spojené státy, Rusko, Čína a Indie mohou jít každý svou cestu. Nikoliv však malé evropské státy. Pokud se nesjednotí, tak dříve či později vždycky prohrají.
Cestou k pevnější integraci se měla stát i společná armáda. Bohužel, v této oblasti se odehrál jeden z největších neúspěchů při budování sjednocené Evropy. Když se uvažovalo o společné armádě, vrcholila studená válka. A bylo zcela zřejmé, že k účinné obraně Evropy je zapotřebí znovu začlenit vojenské kapacity Německa. Avšak myšlenka remilitarizace Německa nebyla především pro Francouze nijak přitažlivá a nechtěl ji ani Adenauer. Měl strach, že jsou v pruském vojenském systému skryty zárodky autoritativní totality a armáda by se mohla vydat tímto směrem. Proto má dodnes Spolková republika Německo bundeswehr jako armádu odvedenců čili obřanů ve zbrani, nikoliv profesionální sbor.
Idea občanů ve zbrani vychází z předpokladu, že občané jsou těžko použitelní pro potlačování demokratických sil uvnitř své vlastní země, neboť k ní mají přímý vztah. Jednoduše je těžší využít proti vlastním spoluobčanům odvedence než profesionální armádu s duchem batalionu. Té je jedno, na koho útočí, když dostane rozkaz.
Problematika armády byla pro evropskou integraci zcela zásadní, neboť kýženým stavem nebyla koalice armád jednotlivých národních států, nýbrž skutečná jednotná evropská armáda. Armáda, která bude rekrutovat lidi, ne jednotky nebo kontingenty. Zkrátka obrněná brigáda složená z obyvatel Sárska, Francie, Beneluxu atp. Stejně mělo vypadat i námořnictvo. Žádná německá fregata a holandský torpédoborec, ale například francouzská loď a na ní námořníci ze všech koutů Evropy.
Návrh nakonec schválilo i Německo. Proti se vyslovilo – byť jen těsně – francouzské Národní shromáždění. Důvod byl prostý. Francie v té době vedla koloniální války. A pokud by vznikla společná armáda, těžko by mohla zabíjet obyvatelstvo Vietnamu ve francouzském zájmu. Francie tak ve snaze uchovat svou koloniální říši, kterou beztak později ztratila, pohřbila cestu k hlubší integraci.
Krach těchto jednání byl těžkou ranou. Armáda je totiž od toho, aby vedla válku. A válka – jak už je známo od Carla Clausewitze – je politika vedená jinými, tj. násilnými prostředky. Vznik společné armády by si zkrátka vynutil i společnou evropskou politiku. Evropa by se musela transformovat do společného státu. Avšak v tomto momentě se Evropa vykolejila z cesty k federativnímu státu.
Vraťme se ještě jednou na začátek. Základem Evropské unie je politický cíl, zachování míru. Ekonomická integrace je prostředkem. Z tohoto úhlu pohledu je třeba hodnotit všechny evropské politiky včetně zavedení společné měny.
Pokud má hrát Unie významnou roli pří ovlivňování globální civilizace. Musí  mít v některých oblastech kapacitu mocnosti.Toho nelze dosáhnout bez další integrace.
Neměli bychom ani zapomínat na to, že prosperita v multipolárním světě je spojena s hospodářskou, kulturní a politickou silou. A právě v politické oblasti má Unie ještě mnoho úloh před sebou. Příklad renesanční Itálie, která byla vyspělá ve všech oblastech kromě politické integrace jasně ukazuje, jak velký význam politická integrace má. Italský příklad by měl být pro nás vlastně i určitým varováním.

[1]Douglas MacArthur (26. 1. 1880 – 5. 4. 1964) byl generál armády Spojených států amerických, který se po 2. světové válce stal generálem okupační armády USA a generálem OSN na korejském poloostrově.

[2]Robert Schuman (29. 6. 1886 – 4. 9. 1963) byl v letech 1947–48 francouzským ministerským předsedou, od roku 1948 do roku 1952 pak ministrem zahraničí. Následně byl v letech 1958–60 prezidentem Evropského parlamentu. 9. 5. 1950 bylo vydáno tzv. Vyhlášení o novém uspořádání Evropy, které se též nazývá Schumanova deklarace. Schuman je spolu s Jeanem Monnetem považován za zakladatele Evropské unie.